Trnovník akát (Robinia pseudoacacia) v Brně - Židenicích

Název: trnovník akát – agát biely – Robinia pseudoacacia

Čeleď: bobovité (motýlokvěté, luštinaté) – Fabaceae

Synonyma: Robinia acacia, trnovník bílý

Obvod: 156 cm (2006)

Výška: neměřeno

Věk: 80+ (upřesněno podle komentáře Jana H.)

Lokalita: V Brně – Židenicích, v travnaté ploše na rohu ulic Svatoplukova a Kosmákova

Datum vyhlášení za památný strom: není zapsán

Popis druhu:

Mohutný, až 25 m vysoký, opadavý strom se vzdušnou a lehce stavěnou korunou a s hustě větveným jemným kořenovým systémem a krátkým kůlovým kořenem. Někdy roste jako keř. Borka je hluboce síťovitě brázditá, větve i v mládí lysé. Listy má lichozpeřené, palisty dřevnatí a vytvářejí se z nich trny. Poprvé kvete po dvaceti letech bílými květy uspořádanými v hroznech, které intenzivně voní. Plodem jsou lusky ukrývající semena. Dožívá se i přes 200 let. Celá rostlina je jedovatá, hlavně kůra a plody.

Ekologie:

Roste v lesích, na okrajích cest, v alejích, na náspech tratí, v zahradách, na půdách chudých i výživných, lehkých i těžších, suchých i vlhkých. Intenzívně se množí kořenovými výmladky.

Rozšíření:

Původem je ze střední a východní části Severní Ameriky, u nás zdomácněl. Je to velmi agresivní dřevina, která se v našich podmínkách šíří rychleji, než bychom si mnohdy přáli.

Význam:

Jako nenáročná dřevina se vysazoval například na písčiny a výslunná skalnatá místa. Používá se v sadovnictví, často jako alejový strom. Je odolný vůči exhalacím a hodí se proto do města. Pěstuje se i beztrnný kultivar. Jeho dřevo je pevné a tvrdé, používá se na násady nářadí. Silně vysušuje půdu, používá se na zpevňování svahů. Významná medonosná dřevina.

Poznámka k tomuto exempláři:

Podle mne nejhezčí, i když zdaleka ne nejstarší, strom v Brně – Židenicích. A to i přesto, že je dost poškozený a proschlý. Snad ale právě to ho dělá atraktivním a zajímavým. Podívejte se na letní snímek koruny. No není fajný?

Aktualizace 30.12.2006, komentář Jana. H.:

Ahoj Sharkane. Židenický akát, o kterém se zmiňuješ, je poslední mohykán ze stromořadí akátů, které rostlo oproti automobilové dílně s velkým ručním lisem v rohu. Chodili jsme si tam hrát, když dělníci obědvali v bufetu Na růžku společně s hasiči. Dílna sousedila bokem s uličkou z dřevěných plotů, kam se jednou po náletu na Zbrojovku pokládali ti, co nepřežili. Jako kluci jsme uličkou pelášili na kolech na Starou osadu, ulici s olbřími lípami, aby stíny těch mrtvých zmizely spolu s prachem, co pomalu usedal ma motocykly v mototechně za plotem. Na Staré osadě byli sedláci jako Kleinovi, co měli koně, a to byla podívaná, než koně byli odstrojeni a přibouchla se vrata do stavení. Vzpomínám si, jak mi bylo těch líp líto, když je okolo roku 1977 káceli. Některé, třeba tu před Sedláčkovými, jsme ani dva neobejmuli. Ze Staré osady však zbyl jen mlýn na mouku a pařezy překryl asfalt. Akát si musí pamatovat smyčku kolem něj, jak ho obtočila šestnáctka, tramvaj, co tam mívala konečnou ještě před 25-ti léty. To ještě nebyl sám. Byli čtyři, spolu s vrbou pět, kousek od kolejí s bednou písku. To když tramvajím na smyčce konečné prokluzovala kola. Ozývám se, protože věk akátu musí být vyšší než 79let. Už tenkráte, „za války“, nebyl zrovna mladík. V Židenicích, tak jako i jinde, je mnoho stromu hodných pozorosti i zamyšlení. Třeba z konečné tramvaje cestou k akátu míjím ořešák. Ten byl u Kleinů na dvoře a na koně vzpomíná, ač vypadá mladě. Nebo moruše zezadu domova důch. na Gajdošově, přístupná z ul. Viniční, nebo topoly u vlak. nádraží a v kasárnách, smuteční vrby vedle mostu u lázní, lipky svobody z 45 a 68 r. okolo školy na Balbínové (ta se silnějším kmenem je mladší), kaštan v Akátkách. Ale to se víc prolíná s historií Židenic než se zájmovou dendrologií. Vždyť kdo by poznal v železném zábradlíčku stojícím zničehož bezdůvodně při cestičce v parčíku naproti dnešního Barona Trencka výbavu zasypaného mostku přes potok. Ten obtékal secesní lékárnu a přilehlé selské stavení. Potok, co leckde nešel ani přeskočit, napájel betonový rybníček. To zábradlíčko zůstává jako periskop z potopených minulých časů. Stojí za to se o něj opřít a podívat se do bývalých zahrad domů, co nejsou. Jen vyrovnaný zbytek řady ovocných stromů dokazuje péči a záměr hospodáře. A to zábradlíčko? Stromy okolo něj, z druhé strany za protihlukovým valem jen zdůrazňují obdélný tvar zasypané nádrže a zničené krásy. Každý by měl zasadit strom, pro radost sobě i budoucím. Nestojí to přece mnoho. Stačí třeba jen přemístit nálet na vhodné místo a dát mu tak další šanci vyrůst. Možná ve fajný strom. Mám pár svých stromů, jednou za čas je navštívím a věř mi, je to velká radost se podívat, o kolik jsou zase větší a jak se jim daří. Jen ten jeden, co otec zasadil, když jsem se narodil, už není. Minulou zimu můj modřín, od otce, za syna, současný majitel lesa porazil. Za dcerku se vysazovala borka, jedlička nebo lipka, za syna smrk, dub, topol či modřín. Tolik pro úplnost.

Srdečný pozdrav od Pamětníka.

Zdroje:

Dostál, J. (1989): Nová květena ČSSR, 1. díl, Academia Praha

Hurych, V. (1985): Sadovnictví, SZN Praha

Koblížek, J. (2000): Jehličnaté a listnaté dřeviny našich zahrad a parků, Freedom DTP Studio a nakladatelství SURSUM Tišnov

kolektiv autorů (1995): Květena ČR, 4. díl, Academia Praha